Když jsme letos vstupovali do doby postní, nikdo z nás netušil, jak bude jiná oproti předešlým.
Každoročně si křesťané kladou otázky, jak tuto dobu dobře prožít, v čem se uskromnit, čemu věnovat čas a síly. Letos jsou odpovědi na tyto otázky z určitého pohledu jednodušší. Jsme v mnohém limitováni bez našeho rozhodnutí. Jakékoli omezení vnější svobody není nikomu příjemné, ale jde přece především o svobodu vnitřní. Mnozí se ptají: Proč nás to potkalo? Co to má znamenat? Co máme dělat? Někteří navrhují zintenzivnit půst nebo modlitbu, jiní doporučují určité konkrétní formy modlitby, mnozí jsou zaskočeni tím, že se právě v tomto období nemohou účastnit slavení eucharistie.
Chtěl bych nám všem připomenout několik skutečností. Jednak je doba postní více než jakékoli období v roce v křesťanství vnímána jako doba pokání, obrácení. Domnívám se, že to je právě to, co se od nás Ježíšových učedníků očekává. Bible mluví o obrácení a pokání jako o návratu k živému Bohu. Jde o návrat našeho srdce, naší mysli. Nejde tedy o množení pobožností, ale o vědomé rozhodnutí dát Bohu opět první místo ve svém životě, dát mu plnou důvěru a lásku. Svěřit mu jak svoji minulost poznamenanou naší slabostí a hříchem, tak svoji přítomnost i budoucnost, s důvěrou, že se postará, když se mu svěříme. Víme, a mnozí máme i osobní zkušenost, že Bůh dokáže i těžké věci našeho života proměnit v dobro, když se mu dáme do rukou. Stejně tak jedině on může proměnit nakonec v dobro i současnou zkušenost plnou omezení, starostí, strachu a paniky.
Kdykoli v Bibli čteme o epidemiích, živelních pohromách či válkách, vždy to byla období, ve kterých Bůh volal lidi k pokání a obrácení, protože se od Boha vzdálili. Ať už zapomenutím na Boha, modloslužbou, hříšností, nebo i tím, že svůj náboženský život vyměnili za osobní vztah s Bohem, a také z něho si udělali modlu. Z tohoto pohledu i současná nemožnost účastnit se aktivně slavení eucharistie může být pro nás šancí, abychom ve svém vztahu s Bohem nelpěli na žádných rituálech, zvycích a obřadech, i těch nejposvátnějších, ale vrátili se svým srdcem přímo k němu a k jeho slovu. Evangelista Jan, když napsal své svědectví o poslední večeři, na rozdíl od ostatních evangelistů nezmínil slova proměnění, ale Ježíšovu službu mytí nohou. Z tohoto pohledu se nám slavením eucharistie v době, kdy nemůžeme jít společně do kostela, může stát každý skutek opravdové lásky.
Můžeme nesouhlasit s různými rozhodnutími vládních činitelů, která se nám mohou zdát přehnaná či nedostatečná, propagandistická či vzbuzující zbytečně paniku a úzkost. Může nám být velmi nepříjemné, jak se někteří lidé začínají chovat sobecky a bezohledně. Na druhé straně se nedá přehlédnout, jak se zvedla mezi lidmi, a to jak věřícími, tak nevěřícími, veliká vlna solidarity. Jedno je jisté. Až se podaří eliminovat epidemie a nastane období po ní, nikdy už to nebude jako před ní. Jestli ale to období, co pak nastane, bude horší nebo lepší, záleží na každém z nás, jak se k tomu dnes postavíme. Zkusme se každý sám Boha ptát, co od nás Bůh očekává. Vraťme se k Bohu celým srdcem a poznáme, jestli nám k vnitřnímu pokoji pomůže více sledovat televizi a zprávy na internetu, nebo spíše čas na modlitbu, četbu a na druhé kolem nás. Jestli k tomu někomu pomůže půst, ať se postí, jestli naopak, aby se najedl, ať se nají, jestli aby byl sám, ať se stáhne do samoty, jestli jít do přírody, ať jde do přírody, jestli někomu pomohou konkrétní modlitby, ať se je modlí. Nesmíme žádný prostředek našeho života s Bohem vyměnit za život sám a za Boha samotného. Nezapomeňme, že jediný Bůh zná východisko z každé těžké situace a potřebuje k tomu, aby ho mohl uskutečnit, ty, kteří ho milují a poslouchají jeho slovo.
Ilustrační obr. I.Bužková, Člověk a víra
