Na začátku letošního roku jsme si poprvé v historii vyzkoušeli přímé prezidentské volby, při kterých se celá naše společnost, církev nevyjímaje, propadla do vášnivých debat a rozdělila se na dva nesmiřitelné tábory.
Jeden můj kamarád mi tehdy sdělil, že nemůže jít volit, protože nechce volit žádné zlo, ani to menší. Úplně jsme se neshodli, protože se domnívám, že i rozhodnutím nejít volit vlastně nějak volím, protože hlas toho, kdo nejde volit, je úměrně rozdělen mezi ostatní: ve volbách do parlamentu konkrétně mezi strany, které se do parlamentu dostanou. Je to ale naše svobodná volba. Nikdo nikoho nemůže donutit, aby šel volit, natož koho má volit. Sám se však těžko mohu smířit s tím, že bych tímto způsobem, byť jen zlomkem svého hlasu, podpořil pro další období některé potencionální parlamentní strany. Pokud byl v prezidentské volbě, zvláště v jejím druhém kole, nějaký důvod nejít volit, pak ale nyní je situace přece jen jiná.
Další otázkou je, koho volit a které straně či uskupení dát svůj hlas. Chápu, že mnozí jsou ze způsobu vládnutí různých větších stran unavení a otrávení a chtějí změnu. Na druhé straně je dobře si uvědomit, kolik těch v minulosti nově vzniklých uskupení už zazářilo jak nadějný zachránce a jak po několika letech zmizely s ostudou z politické scény. Netěší mě ani výhled na velmi jednobarevnou variantu politické moci, a to jak v parlamentu, tak v senátu. Demokracie může dobře fungovat jen skrze společné hledání kompromisů a dohod. Z tohoto pohledu je důležité, aby žádné uskupení nemělo absolutní většinu, jinak si dobrovolně zvolíme další totalitní režim. A pak je zde pro nás věřící ještě jedno kritérium, a to velmi podstatné: rozhodovat se podle toho, kdo bude v parlamentu hájit a prosazovat hodnoty založené na křesťanské víře. Je tedy důležité moudře zvažovat a modlit se za ty, kteří budou volit.
To poslední, co bych chtěl ještě zdůraznit, je to, že je také důležité, aby se každý z nás podle svých možností snažil ovlivnit politické dění v této zemi a nepřestal se modlit za politiky. Papež František nedávno ve svém kázání v kapli Domu sv. Marty k tomuto tématu řekl: Nikdo z nás nemůže prohlásit: „To se mne netýká, protože vládnou ti druzí…“. Nikoliv, jsem zodpovědný za jejich vládu a musím se co nejvíce vynasnažit, aby vládli dobře. Musím se také co nejvíce účastnit politického života, nakolik je to pro mne možné. Podle sociální nauky církve je politika jednou z nejvyšších forem milosrdné lásky, protože je to služba obecnému dobru. Nemohu si tedy před ní umýt ruce. Každý z nás jí musí něco věnovat... Častokrát jsme slyšeli, že dobrý katolík se nemíchá do politiky. To však není pravda a není to dobrá cesta. Dobrý katolík se míchá do politiky a vnáší do ní to nejlepší ze sebe sama, aby vládnoucí mohl vládnout. Co nejlepšího však můžeme vládcům nabídnout? Modlitbu! Tedy to, co uvádí sv. Pavel: „Modlete se za všecky lidi, za krále a všechny, kdo mají moc.“ Namítnete: Ale Otče, jak se mohu modlit za toho špatného člověka, který musí skončit v pekle…Modli se za něj nebo za ni, aby mohli dobře vládnout, aby milovali svůj lid, sloužili mu a byli pokorní. Křesťan, který se nemodlí za své vládce, není dobrý křesťan... Modleme se za naše vládce, aby nás dobře spravovali, aby vedli naši vlast, náš národ a také celý svět kupředu, aby vládl mír a společné dobro.“
