Text interview papeže Františka, který poskytl týdeníku Credere, oficiálnímu časopisu Svatého roku milosrdenství.
1. Svatý otče, nyní, když naplno vstupujeme do Svatého roku, můžete nám objasnit, jaká pohnutka Vás ve Vašem srdci vedla k tomu, abyste vyzdvihl právě téma milosrdenství? Jak vnímáte jeho naléhavost za současné situace církve a světa?
Téma milosrdenství se silně prosazuje v životě církve počínaje Pavlem VI. Jan Pavel II. ho pak velice zdůrazňoval encyklikou Dives in misericordia, kanonizací svaté Faustiny a zavedením slavnosti Božího milosrdenství o velikonočním oktávu. Ve spojitosti s tím jsem pocítil, že si Pán přeje ukazovat lidem své milosrdenství. Není to tedy něco, co by napadlo mne, ale vracím se k tradici, byť poměrně nedávné, ale stále přítomné. Uvědomil jsem si, že je třeba udělat něco pro pokračování této tradice.
Moje první modlitba Angelus jako papeže byla o Božím milosrdenství a při této příležitosti jsem také hovořil o knize o milosrdenství, kterou mi během konkláve daroval kardinál Walter Kasper. I při své první homilii jako papež, v neděli 17. března ve farnosti sv. Anny, jsem hovořil o milosrdenství. Nebyla to žádná strategie, ale vyšlo to z mého nitra: Duch Svatý něco chce. Je zřejmé, že dnešní svět potřebuje milosrdenství, potřebuje soucit, totiž cítit s (orig.: compassione – patire con). Jsme zvyklí na špatné zprávy, na zprávy o krutostech a největších ohavnostech, které urážejí jméno a život Boží. Svět potřebuje objevit, že Bůh je Otec, že existuje milosrdenství, že krutost není cestou, že zavržení není cestou, protože samotná církev někdy sleduje cestu tvrdosti, upadá do pokušení držet tvrdou linii, do pokušení zdůrazňovat jen morální normy, ale kolik lidí zůstává mimo.
Přišel mi na mysl obraz církve jako polní nemocnice po bitvě; je to pravda – kolik lidí je zraněných a zničených! Zraněné je třeba léčit, pomáhat jim, aby se uzdravili, a nikoli je posílat na vyšetření cholesterolu. Myslím, že toto je chvíle pro milosrdenství. Všichni jsme hříšníci, všichni si neseme nějakou vnitřní zátěž. Pocítil jsem, že Ježíš chce otevřít brány svého Srdce, že Otec chce ukázat své milosrdné lůno, a proto nám posílá Ducha: aby námi pohnul a abychom se vzchopili. Je to rok odpuštění, rok smíření. Na jedné straně vidíme obchod se zbraněmi, výrobu zbraní, které zabíjejí, vraždění nevinných těmi nejkrutějšími způsoby, vykořisťování lidí, mladistvých a dětí; uskutečňuje se – dovolím si to tak říci – rouhání proti lidstvu, protože člověk je posvátný, je obraz živého Boha. A tak Otec říká: „Zastavte se a přijďte ke mně.“ Tohle já vidím ve světě.
2. Řekl jste, že stejně jako všichni věřící se cítíte být hříšníkem, který potřebuje Boží milosrdenství. Jakou důležitost má na Vaší cestě kněze a biskupa Boží milosrdenství? Vzpomínáte si na nějaký zvláštní okamžik, kdy jste hmatatelně pocítil pohled milosrdného Pána na Váš život?
Jsem hříšník, cítím se být hříšníkem, jsem si jistý, že jím jsem. Jsem hříšník, na něhož Pán pohlédl s milosrdenstvím. Jak jsem řekl vězňům v Bolívii, jsem člověk, jemuž bylo odpuštěno. Jsem člověk, jemuž bylo odpuštěno. Bůh na mne pohlédl s milosrdenstvím a odpustil mi. I dnes dělám chyby a hříchy a zpovídám se každých čtrnáct dní nebo tři týdny. A jestliže se zpovídám, je to proto, že opět potřebuji pocítit Boží milosrdenství vůči mně.
Vzpomínám si – už jsem o tom hovořil vícekrát – jak Pán na mne pohlédl s milosrdenstvím. Vždy jsem měl pocit, že se o mne stará zvláštním způsobem, ale nejdůležitější událost se přihodila 21. září 1953, když mi bylo 17 let. V Argentině to byl den oslavy jara a Den studentů a chtěl jsem ho prožít s ostatními studenty. Byl jsem praktikující katolík, chodil jsem v neděli na mši, ale nic víc… Byl jsem v Katolické akci, ale nedělal jsem nic, byl jsem pouze praktikující katolík. Cestou na nádraží ve Flores jsem šel kolem farního kostela, kam jsem chodíval, a pocítil jsem nutkání vejít tam. Vstoupil jsem a viděl jsem, jak z jedné strany přichází kněz, kterého jsem neznal. V tom okamžiku, nevím, jak se to stalo, jsem pocítil potřebu jít ke zpovědi do první zpovědnice vlevo; mnoho lidí se tam chodilo modlit. A nevím, co se událo, vyšel jsem ven jiný, proměněný. Vrátil jsem se domů s jistotou, že se musím zasvětit Pánovi, a tento kněz mne pak ještě téměř rok doprovázel. Byl to kněz z Corrientes, otec Carlos Benito Duarte Ibarra, který žil v kněžském domově ve Flores. Měl leukemii a léčil se v nemocnici. O rok později zemřel. Po jeho pohřbu jsem hořce plakal, cítil jsem se úplně ztracený a bál jsem se, že mě Bůh opustil.
To je chvíle, kdy jsem se setkal s Božím milosrdenstvím, a je velice spojena s mým biskupským mottem. 21. září je den sv. Matouše a Bedy Ctihodného. Když se hovoří o Matoušově obrácení, říká se, že Ježíš pohlédl na Matouše “miserando atque eligendo”. Je to výraz, který se nedá přeložit, protože v italštině ani ve španělštině jedno z obou sloves nemá gerundium. Doslovný překlad by byl „maje milost a vyvoluje“, téměř jako nějaká řemeslnická práce. „Smiloval se nad ním“ – to je doslovný překlad textu. Když jsem se po letech modlil breviář v latině, objevil jsem toto čtení a uvědomil jsem si, že Pán mě řemeslnicky opracovával svým milosrdenstvím. Pokaždé, když jsem přijel do Říma – protože jsem býval ubytován na ulici Scroffa – chodil jsem do francouzského kostela sv. Ludvíka, abych se modlil před Caravaggiovým obrazem Povolání svatého Matouše.
3. Podle Bible je místem, kde sídlí Boží milosrdenství, Boží lůno, jeho mateřské útroby, které se dojímají až do té míry, že odpouštějí hřích. Může být Svatý rok milosrdenství příležitostí pro to, abychom znovu objevili Boží „mateřství?“ Je třeba v církvi rovněž více doceňovat „ženský“ aspekt?
Ano, On sám to potvrzuje, když říká v Izaiášovi, že matka možná zapomene na své dítě – i matka může zapomenout – „já ale na tebe nezapomenu nikdy“. Zde vidíme mateřský rozměr Boha. Ne všichni tomu rozumějí, když se hovoří o „Božím mateřství“, protože to není lidový jazyk – ve správném smyslu toho slova – zdá se to být jazyk poněkud vybraný. Já proto dávám přednost použití výrazu „něha“, která je vlastní mamince; Boží něha, která se rodí z otcovských útrob. Bůh je Otec i Matka.
4. Milosrdenství – stále ve vztahu k Bibli – nám dává poznat Boha více „emotivního“, než si ho někdy představujeme. Objevit Boha, který se kvůli člověku dojme a rozcitliví, může to změnit i náš postoj k bratřím?
Tento objev nás přivede k tolerantnějšímu, trpělivějšímu a něžnějšímu postoji. Během synody v roce 1994 jsem na jednom setkání skupiny řekl, že je třeba provést revoluci něhy. Jeden synodní otec – dobrý člověk, jehož si vážím a mám ho rád – už velmi letitý, mi řekl, že není vhodné používat tento jazyk a předložil mi rozumné důvody inteligentního člověka. Ale já i nadále říkám, že dnešní revoluce je revolucí něhy, protože se odtud odvíjí spravedlnost a všechno další. Když podnikatel přijme zaměstnance na dobu od září do července, řekl jsem mu, že nekoná správně, protože ho propustí na prázdniny v červenci, aby potom uzavřel novou smlouvu od září do července. Tímto způsobem nemá ten pracovník nárok na pojištění ani na penzi, ani na sociální zabezpečení. Nemá právo na nic. Podnikatel neprokazuje něhu, ale jedná se zaměstnancem jako s předmětem; to říkám jen proto, abych uvedl příklad toho, kde něha není. Když se vžijeme do kůže tohoto člověka, tak místo toho, abychom mysleli na vlastní kapsu a trochu peněz navíc, se věci změní. Revoluce něhy patří k tomu, co bychom měli pěstovat jako plod tohoto roku milosrdenství – Boží něhu vůči každému z nás. Každý z nás má říci: „Jsem nešťastník, ala takového mne má Bůh rád; tedy i já mám mít ostatní rád stejným způsobem.“
5. Stala se slavnou „promluva při svitu měsíce“ papeže Jana XXIII., když se jednou večer loučil s věřícími slovy: „Pohlaďte vaše děti.“ Tento obraz se stal ikonou něžné církve. Jakým způsobem může téma milosrdenství pomáhat našim křesťanským společenstvím, aby se obrátila a obnovila?
Když vidím nemocné a staré, pohlazení mi přijde spontánně… Pohlazení je gesto, které se může interpretovat dvojznačně, ale je prvním gestem, které ukážou tatínek a maminka právě narozenému dítěti. Je to gesto, které říká „mám tě rád“, „miluji tě“, „chci, abys šel vpřed“.
6.Můžete nám dopředu prozradit nějaké gesto, které zamýšlíte vykonat během svatého roku jako svědectví o Božím milosrdenství?
Bude se konat mnoho gest a vždy v některý pátek každého měsíce udělám nějaké jiné gesto.
Převzato z webu tisk.cirkev.cz.
