Rozbouřené emoce většiny národa po sobotní prezidentské volbě už hodně ochladly. Jak ty pozitivní, tak negativní. V mnohých z nás zůstává ještě trochu pachuť ze způsobu, jakým byla zvláště z jedné strany vedena předvolební kampaň. To nic nemění na tom, že volby vyhrál ten, kdo dostal nejvíce hlasů. Mnozí se sice v těchto dnech přidávají k iniciativě, ve které Miloše Zemana odmítají jako svého prezidenta, protože podle nich si k postu dopomohl řadou nepravdivých výroků, které uvedl v předvolební kampani. Nelegitimnost voleb by ale musel prokázat soud, a to není tak jednoduché. Hlasy jsou sečteny a nám připadla křesťanská povinnost představitele státní moci mít v úctě (srov. 1Petr 2,17) a dál se za ně modlit (srov. 1Tim 2,1).
Je však naivní tvrdit, že větší počet voličských hlasů znamená, že je vítěz voleb lepší než jeho protikandidát, jak se vyjádřil jeden z českých podnikatelů. Jestli je někdo lepší nebo horší, to ví jen Bůh. Nám toto nepřísluší posuzovat. Může se nám líbit nebo nelíbit, co člověk dělá nebo říká, ale nemůžeme druhého soudit. Měli jsme možnost se rozhodnout pro jednoho ze dvou kandidátů podle kritéria, který z nich by podle našeho názoru mohl lépe vykonávat funkci našeho prezidenta a reprezentovat naši zem v zahraničí. Možná nás překvapilo, kdo koho volil a proč. To, co někomu vadilo na jednom kandidátovi, jinému třeba nevadilo vůbec. Navíc pro mnohé voliče nebyl ani jeden z posledních dvou kandidátů tím, koho by si přáli, a tak pro ně byla volba nesnadná. To nejhorší, co by nás ale teď mohlo potkat, je stav, ve kterém by nás prezidentská volba rozdělila v našich rodinách, na pracovištích a ve společenstvích. Soudit nemáme ani politiky, ani ty, kdo jim dali svůj hlas. Apoštol Pavel nám ohledně toho nastavuje dost vysokou laťku: „Nic nedělejte z hašteřivosti nebo touhy po prázdné slávě, ale z pokory ať každý z vás pokládá druhého za lepšího, než je sám. Nikdo z vás ať nehledí jenom na vlastní prospěch, ale i na prospěch druhých“ (Flp 2,3-4). Kdybychom propadli vzájemnému posuzování, odsuzování a hádkám vedoucím až k nenávisti k těm druhým, tak to budeme my, kdo prohrál.
Statisticky tedy víme, kdo dostal nejvíce hlasů, a tím tzv. vyhrál v našich historicky prvních přímých prezidentských volbách. Po každém boji se počítají ztráty, a tak se někdy může stát, že když je ztrát mnoho, může se formální vítězství a s ním spojený úspěch nazvat spíše „Pyrrhovo vítězství“. V r. 279 př. n. l. prý král Pyrrha po vyhrané bitvě s římskou říší prohlásil: „Ještě jedno takové vítězství, a budeme zničeni“. Všichni lidé, kteří se alespoň trochu nechali vtáhnout do sledování předvolebních duelů, si nakonec museli oddechnout, že už to máme za sebou. Byli jsme totiž svědky velmi agresivní předvolební kampaně plné pomluv, nepravd a polopravd, manipulace, neférových úderů a urážení, zvláště z jedné strany. A to až po cynické a urážlivé povolební výroky jak ze strany vítěze voleb, tak z úst odstupujícího prezidenta. Byli jsme ale také svědky nadhledu, slušnosti, noblesy a věcných argumentů, zvláště ze strany druhé. Z tohoto pohledu je také možné hodnotit, kdo vlastně vyhrál. Podle médií neměl pan Schwarzenberg nechat bez povšimnutí Zemanovy podrazy, měl využít temnou minulost protikandidáta a bránit se stejnou zbraní. Jsem rád, že to neudělal, že toho - jak sám po volbách přiznal - nebyl schopen. Alespoň zůstala našemu národu ještě nějaká naděje na politickou kulturu.
Další věc, kterou kritikové v těchto dnech přetřásají, je fakt, že základní chybou celé kampaně všeobecně bylo probírání otázek, které vůbec nespadají do rozhodovací kompetence prezidenta, který má v našem státě převážně symbolickou roli. Otevřelo se přitom mnoho jiných otázek, které jsou v naší společnosti dlouho neřešené. Některé témata jsou pro český národ třaskavá a v debatách snadno zneužitelná i obtížně vysvětlitelná. Jedním z nich bylo také téma odsunu Němců. Při té příležitosti jsem si uvědomil, že je to především desítky let nevyřešená věc. Všichni víme o křivdách, které prožili naši předkové, víme, že odsun Němců byl důsledkem totální války, kterou Německo vyvolalo a ve které bezpodmínečně kapitulovalo, a stejně tak víme, že byl tento odsun vůči značné části německé populace v ČSR krutý a nespravedlivý a z dnešního pohledu odsouzeníhodný. Z duchovního a morálního hlediska je skutečně celá záležitost stále nevyřešena. Křivdy, které nejsou vyznány jako zlo, které nejsou proměněny prosbou za odpuštění, zůstávají trvalou zátěží na jednotlivcích i společnosti. Jen vzpomeňme na zástupné kající vyznání Jana Pavla II. při oslavě Velkého jubilea Vtělení. Jinými slovy - jako věřící bychom neměli zapomínat na pokání za spáchané křivdy, které jediné může zrušit negativní duchovní dopad našeho špatného jednání na nás i na naši zem. A že v naší historii těchto křivd bylo až nad hlavu, nejen ve zmiňované kauze odsunu.
Několik lidí mi po volbě prezidenta napsalo, že jsme se modlili špatně. Tento názor opravdu nemohu sdílet. Jednak nám Bůh nikdy neslíbil, že když se budeme za něco modlit, bude naše prosba vyslyšena přesně tak, jak si přejeme (nehledě na to, že se jistě modlili příznivci obou kandidátů). A pak je ve hře ještě jedna skutečnost. Zvláště v prorockých knihách Starého zákona na mnoha místech proroci ve jménu Božím vyčítali Izraelitům, že je dost zbytečné volat k Bohu a dokonce se i postit, když se lidé zároveň neptají Boha, co je správné a co mají dělat, ubližují druhým, porušují právo a spravedlnost, prostě nekonají to, co mají. Ať už náš kandidát vyhrál nebo prohrál, je velmi dobře, že jsme se jako křesťané začali o politiku více zajímat a za politiky se více modlit. Zvláště zájem mladší generace je velmi dobrým signálem pro budoucnost. Bylo by moc dobře, kdybychom v tom pokračovali a také se více začali Boha ptát, co máme dělat my, co by se mu líbilo. Pokud v tom vytrváme, pak se jistě zařadíme mezi ty, kdo díky těmto volbám alespoň v něčem vyhráli.
