Zaslechnout Boží hlas

Přitom advent vnímáme jako dobu, kdy bychom měli věnovat více času modlitbě a naslouchání Božímu slovu. V rozhovoru pro KT (č. 50/2016) se tématu věnoval P. Vojtěch Kodet.

 

Co byste poradil, jak začít?

V první řadě se musím rozhodnout, čemu chci dát v době adventní přednost a pak zvážit svoje možnosti. Z nereálných předsevzetí nám bývá většinou jen špatně. Jestli chci toto období prožít také trochu duchovně, mám několik možností. Když se rozhodneme alespoň některé dny zajít na rorátní mši, na které můžeme Pánu svěřovat nejen sebe, ale všechny své drahé, uvidíme, jak nás to vnitřně posune a otevře pro vnímání toho podstatného. Společně prožitá chvíle modlitby u rozsvíceného adventního věnce je příležitostí zastavit se a objevit kouzlo společné modlitby. Když k tomu přidám chvíli ztišení před Pánem nad Slovem Božím buď ráno nebo večer, bude to jistě dobře.

A co je důležité dodržovat a čeho se vyvarovat?

Důležitá je pravidelnost. Pokud si na něco zvykneme, přestaneme se sebou polemizovat. Určitě nedoporučuji nechávat čas modlitby nebo četby Písma na nahodilé příležitosti během dne. Pokud si najdu čas na pravidelné setkání s Pánem, naučím se modlit i během dne střelnými modlitbami a touhou srdce.

Co je vlastně v modlitbě důležité? Co je to podstatné?

To nejdůležitější je osobní rozměr vztahu a touha srdce. Nikdy nesmí být na prvním místě nějaká kvantita, dokazování si něčeho sobě nebo druhým.

Má mít modlitba nějaká pravidla, nebo má člověk spíše spoléhat na atmosféru dané chvíle – zda se bude držet daných modliteb či setrvá pouze v tichu naslouchání?

Je jistě dobře, aby moje osobní modlitba ráno a večer měla nějaký pevný rámec ve kterém se uplatní i moje spontánní modlitba. Mohu například začít úryvkem z Písma, modlitbou breviáře nebo nějakou naučenou modlitbou. Součástí každé modlitby by ale mělo být osobní setkání s Pánem a naslouchání jeho hlasu. V této osobní modlitbě pak můžeme Pánu poděkovat za všechno, co nám dává a svěřit mu sebe a svoje drahé.

Někteří lidé se bojí svobodných projevů vůči Bohu a raději mají zajeté koleje. Mohu Bohu říct opravdu všechno? Neměl bych si některé věci netroufnout vyslovit (výčitky či hádání se s Bohem apod.)?

Bůh nás zná více než my sami sebe a ví, co chceme říct ještě dříve, než to vyslovíme. Je důležité, abychom byli před Bohem pravdiví, upřímní a nehráli před ním žádné zbožné divadlo. S Bohem se setkáme jedině tehdy, když jsme před ním takoví, jací doopravdy jsme.

Jakých dalších chyb se lidé při modlitbě dopouštějí?

Život modlitby nám někdy velice zkomplikují naše vlastní představy o tom, jak má modlitba vypadat. Když s ní nejsme spokojeni, tak se přestaneme modlit. Místo, abychom vytrvali třeba jen ve snaze o modlitbu. Druhou vážnou chybou je nadměrná ritualizace naší modlitby bez účasti našeho srdce. V takovém případě je někdy důležité opustit všechny své návyky a pokusit se s Bohem být jen tak.

Jak vypadá pokrok v modlitbě? Co je známkou toho, že kráčím v životě modlitby po správné cestě? Dobrý pocit z modlitby? Jaké je ovoce dobré modlitby?

Především není mým posláním svou modlitbu hodnotit. Důležité je, aby předmětem modlitby byl Pán a ne já. Vzpomeňme na podobenství o farizeovi a celníkovi, kde se farizeus modlil sám k sobě opojen zalíbením sám k sobě. Pravým ovocem modlitby je rostoucí vědomí naší slabosti a hříšnosti, růst lásky k Bohu a schopnosti odpouštět druhým.

Co když nastanou obtíže a nadšení ochabne? Co jsou nejčastější pokušení, které nás mohou odradit, vzít nám odvahu či chuť?

Obtíže patří k lidskému životu, tedy i k životě modlitby. Ani v životě ani v modlitbě nejde na prvním místě o nadšení, ale o věrnost, lásku a touhu po Milovaném. Od života modlitby nás odrazuje především naše soustředění se na sebe, které se projevuje sebelítostí, leností, ale i fascinací naší prací.

I svatá Terezie z Avily se prý rok vůbec nemodlila? Rozpoznala to pak jako rafinované pokušení falešné pokory...

Ne že se nemodlila, ale nevěnovala se vnitřní rozjímavé modlitbě, protože jí to nešlo. Ale právě ona na základě této své zkušenosti doporučuje sestrám, aby nikdy neopustily rozjímavou modlitbu, i kdyby celý čas strávily jen překonáváním roztržitosti. Nikdo z nás neví, jaká modlitba je Pánu nejmilejší a jaká má před Ním největší cenu. Jistě ne ta, kdy se nám modlí snadno a s nadšením.

Mezi největší problémy při modlitbě bývá uváděna nesoustředěnost. Proč se u modlitby nedokážeme soustředit a u jízdy autem ano? A jak se soustředit na Boha?

Na sto procent se nedokážeme delší dobu soustředit na nic, ani na jízdu autem, to ví každý řidič. Něco jiného je mentální soustředění, kterého jsme schopni jen určitou dobu, a něco jiného je touha srdce, na které nakonec nejvíce záleží. Kdo touží, ten miluje, a kdo miluje, ten se modlí. A Bůh od nás neočekává soustředění, ale lásku a touhu po Něm.

Často nás přepadá únava či spánek, dotírají starosti. Nestává se tím naše modlitba méně kvalitní? A co když u ní třeba zdřímneme?

Náš Pán žil svůj pozemský život v lidském těle a prožíval jej se vším, co k němu patří. Zažíval tedy také únavu a ví, že na nás doléhají starosti. To, co nás v modlitbě od Pána vzdaluje tedy není ani únava a starosti, ale formalismus a chlad srdce. Když se nám stane, že u modlitby zdřímneme, vůbec nemusíme mít z toho starosti, neboť Pán dává svým dětem chléb ve spánku. Nejlepší je propojit spánek s modlitbou a modlit se i při usínání a při starostech, a tak budeme s Pánem neustále, jako i on je s námi. A když se probudíme, můžeme v modlitbě zase pokračovat.

V čem nám může být vzorem modlící se Ježíš?

Zvláště v tom, že dal modlitbě k Otci přednost přede vším! V časovém sledu musel dát přednost někdy potřebným lidem, ale pak se modlil v noci, protože pro něj modlitba byla důležitější než spánek. Bez tohoto vnitřního pouta s Otcem vyjádřeného navenek modlitbou Ježíš neprožíval ani okamžik svého pozemského života. Mimo jiné nám tím ukázal, že stejně tak je pro nás důležité spojení s Ním, které má ovlivnit každou naši vnější činnost. Vždyť je to sám Pán, který nás učí, abychom se modlili neustále, tedy abychom neprožívali nic bez spojení s Ním.