Rozhovor s P. Vojtěchem Kodetem O.Carm. pro Katolický týdeník 7/2007.
Co si pod slovem půst vůbec v dnešní době představujeme, jak se k němu stavíme a co od něj očekáváme?
A proč se tedy postit a jak se správně postit? Co od půstu máme očekávat? Nakolik je důležité, aby byl půst skutečně postem od jídla? Nemá stejný, nebo dokonce větší význam půst od různých zálib? Jaký má půst smysl?
Co si pod slovem půst představujeme, jak se k němu v dnešní době stavíme a co od něj očekáváme?
Dnes mnozí, zejména mladí lidé, nechápou, co by měl půst člověku přinést pozitivního. Ještě tak nějaká dieta na zhubnutí, ale křesťanský půst? Nemyslím si, že by byl půst věcí minulosti. A právě mnozí mladí lidé se ve své touze po autentičnosti těžko mohou ztotožnit s polovičním řešením čehokoli. Neuspokojí je alibistické odůvodňování proč to dnes nejde, anebo proč to obecně nemá smysl. Osobně znám mnoho mladých, kteří s postem mají dobrou zkušenost. Každý, kdo to jednou poctivě vyzkoušel, ví, že půst má smysl. Nedostatek vlastní zkušenosti a také přílišná pohodlnost mohou způsobit, že člověk opakuje všechny možné „rozumné“ důvody, jen aby se postem nemusel zabývat.
A proč se tedy postit? Co od půstu máme očekávat a jak ho dnešnímu člověku předložit?
Je jistě důležité mluvit o všem, co souvisí s životem víry, současným slovníkem a způsobem, který by nečpěl starobou. Podstata postu je ale stále stejná, s dobou se na tom nic nemění. Je dokonce jevem všeobecně náboženským, jenž nesouvisí jen s křesťanstvím. Všechna náboženství, která jsou projevem hledání Boha, počítají s postem jako s prostředkem očištění, vnitřního sjednocení, projevem pokání a cesty k vnitřní svobodě. V křesťanství, které zde navázalo na starozákonní tradici, má půst ale ještě jeden velmi důležitý rozměr – z hlediska víry dokonce ten nejdůležitější. Je projevem touhy po Bohu, pokory před Bohem a ve spojení s prosebnou modlitbou i projevem lásky k druhým. Nejde tedy jen o asketický výkon, který by člověku navozoval příjemný duševní pocit nebo uspokojení z překonání sebe sama. Pro nás křesťany je půst především výrazem touhy předstoupit před Boha s vírou a oddaností, s vědomím bytostné závislosti na něm a s očekáváním jeho zásahu do života našeho nebo našich drahých. Je vyjádřením touhy po setkání s ním. Ve spojení s modlitbou nás také půst pro toto setkání disponuje. V mnišské tradici je vnímán jako jeden z důležitých prostředků dosažení čistoty srdce, tedy vnitřního spojení s Bohem v lásce.
Když je půst důležitý, proč jej církev dnes tak málo doporučuje?
Lze to pochopit vzhledem k dřívější přísné praxi postu, spojené s množstvím příkazů a zákazů. To vyvolalo kyvadlovou reakci v odklonu od předpisů a kladení důrazu na duchovní rozměr postu. Od starokřesťanských dob byly postním dnem středa a pátek, na památku Kristova zatčení a smrti. Později se zavedl půst před Velikonocemi, nejprve několikadenní, pak ve Svatém týdnu a potom se vztahoval na celou dobu postní. Praktikoval se také před přijetím i udílením svátostí. Pozůstatky této praxe najdeme ještě v některých řeholních komunitách. Církev nadále půst doporučuje všem křesťanům, ale je závazný jen dva dny v roce. Větší důraz je kladen na vlastní svobodu a zodpovědnost každého jednotlivce, a to je dobře. Má-li být půst projevem synovského vztahu k Bohu a ne zákonictví, musí být dobrovolný.
Nakolik je důležité, aby byl půst skutečně postem od jídla? Nemá stejný, nebo dokonce větší význam půst od různých zálib?
Půst ve vlastním slova smyslu je vždy zdržení se jídla, popřípadě pití. To, že se v poslední době klade důraz především na jeho duchovní rozměr, často končí tím, že se vlastně žádný půst nekoná.
Střídmost či zdrženlivost ve věcech, které nás zotročují (například nemírné sledování televize, počítačové hry, alkohol nebo jakýkoli druh závislosti) má veliký význam pro svobodu člověka. Taková zdrženlivost je vnímána jako léčebný prostředek duše i těla a cesta k vnitřnímu osvobození. Vede k hlubšímu poznání sebe sama, vlastních limitů a ukáže, na čem jsem v životě vlastně závislý.
Co když ale taková zdrženlivost – ať už od jídla nebo jiných věcí – způsobí, že ten, který se postí, je podrážděný a nepříjemný svému okolí? Má takový půst smysl?
Často slýchám, že je lepší se nepostit a být laskavý, než se postit a být protivný ke všem kolem sebe. Něco na tom je. To, že se postíme, nás neosvobozuje od největšího přikázání lásky, ba naopak. A my bychom měli na prvním místě dbát na to, abychom byli lidmi lásky. V padesáté osmé kapitole knihy proroka Izaiáše čteme, že pravý půst nespočívá v tom, že se člověk navenek pokořuje, ale že je milosrdný k druhým a nezavírá srdce před potřebnými. Na druhou stranu je třeba říci, že kdo se brání špatné náladě jen tím, že se dobře nají a napije, nikdy nenajde pravou příčinu své náladovosti a nemůže se změnit. Jen když na čas odložím všechna svá náhražková uspokojení, poznám o sobě pravdu a mohu se sebou něco vážně dělat. Jinak to zlé a nevědomé ve mně bude sílit a jednou v daleko větší míře vyjde napovrch. Je to právě půst, který nám pomáhá odkrýt to, co nás zevnitř ohrožuje. Ale nejen to: je-li spojen s opravdovou modlitbou, pak Boží milost člověka skutečně proměňuje a zjemňuje. Po několika dnech takového postu je i tvář člověka zvláštně prozářená a zklidněná, a to je obraz nového pokoje v srdci.
Jak se tedy správně postit?
V postu je velmi důležitá naše motivace. Ježíš upozorňuje, že nemáme nic dělat jen z ohledu na uznání od lidí a pro vlastní prospěch. Farizeovi v evangeliu posloužil půst jen k posílení jeho pýchy a namyšlenosti, což ovšem nebyla chyba postu, ale postoje. Správně se postí ten, kdo se pro to rozhodl svobodně, bez postranních úmyslů a zachovává určitou míru rozumnosti a zodpovědnosti ke svému zdraví. Je velmi důležité, abychom půst prožívali nejen ve spojení s modlitbou, ale také se vztahem k druhým lidem. Tradičně půst, modlitba a milosrdenství patří nedílně k sobě. Například v Itálii v době postní lidé v kostele sbírají potraviny, které se postem ušetří, aby je pak rozdali chudým rodinám. V klášterech oddělí peníze, ušetřené v den postu, na dobročinný účel. Podle učení církevních otců je půst duší modlitby a modlitba duší postu. Půst sám pak nevydá plody, není-li zavlažován milosrdenstvím. To však musím projevovat nejen k druhým, ale i k sobě. Proto je důležité, aby moje rozhodnutí pro půst nemělo příchuť sebetrestání, ale bylo uděláno s radostí.
Dnes mnozí, zejména mladí lidé, nechápou, co by měl půst člověku přinést pozitivního. Ještě tak nějaká dieta na zhubnutí, ale křesťanský půst? Nemyslím si, že by byl půst věcí minulosti. A právě mnozí mladí lidé se ve své touze po autentičnosti těžko mohou ztotožnit s polovičním řešením čehokoli. Neuspokojí je alibistické odůvodňování proč to dnes nejde, anebo proč to obecně nemá smysl. Osobně znám mnoho mladých, kteří s postem mají dobrou zkušenost. Každý, kdo to jednou poctivě vyzkoušel, ví, že půst má smysl. Nedostatek vlastní zkušenosti a také přílišná pohodlnost mohou způsobit, že člověk opakuje všechny možné „rozumné“ důvody, jen aby se postem nemusel zabývat.
A proč se tedy postit? Co od půstu máme očekávat a jak ho dnešnímu člověku předložit?
Je jistě důležité mluvit o všem, co souvisí s životem víry, současným slovníkem a způsobem, který by nečpěl starobou. Podstata postu je ale stále stejná, s dobou se na tom nic nemění. Je dokonce jevem všeobecně náboženským, jenž nesouvisí jen s křesťanstvím. Všechna náboženství, která jsou projevem hledání Boha, počítají s postem jako s prostředkem očištění, vnitřního sjednocení, projevem pokání a cesty k vnitřní svobodě. V křesťanství, které zde navázalo na starozákonní tradici, má půst ale ještě jeden velmi důležitý rozměr – z hlediska víry dokonce ten nejdůležitější. Je projevem touhy po Bohu, pokory před Bohem a ve spojení s prosebnou modlitbou i projevem lásky k druhým. Nejde tedy jen o asketický výkon, který by člověku navozoval příjemný duševní pocit nebo uspokojení z překonání sebe sama. Pro nás křesťany je půst především výrazem touhy předstoupit před Boha s vírou a oddaností, s vědomím bytostné závislosti na něm a s očekáváním jeho zásahu do života našeho nebo našich drahých. Je vyjádřením touhy po setkání s ním. Ve spojení s modlitbou nás také půst pro toto setkání disponuje. V mnišské tradici je vnímán jako jeden z důležitých prostředků dosažení čistoty srdce, tedy vnitřního spojení s Bohem v lásce.
Když je půst důležitý, proč jej církev dnes tak málo doporučuje?
Lze to pochopit vzhledem k dřívější přísné praxi postu, spojené s množstvím příkazů a zákazů. To vyvolalo kyvadlovou reakci v odklonu od předpisů a kladení důrazu na duchovní rozměr postu. Od starokřesťanských dob byly postním dnem středa a pátek, na památku Kristova zatčení a smrti. Později se zavedl půst před Velikonocemi, nejprve několikadenní, pak ve Svatém týdnu a potom se vztahoval na celou dobu postní. Praktikoval se také před přijetím i udílením svátostí. Pozůstatky této praxe najdeme ještě v některých řeholních komunitách. Církev nadále půst doporučuje všem křesťanům, ale je závazný jen dva dny v roce. Větší důraz je kladen na vlastní svobodu a zodpovědnost každého jednotlivce, a to je dobře. Má-li být půst projevem synovského vztahu k Bohu a ne zákonictví, musí být dobrovolný.
Nakolik je důležité, aby byl půst skutečně postem od jídla? Nemá stejný, nebo dokonce větší význam půst od různých zálib?
Půst ve vlastním slova smyslu je vždy zdržení se jídla, popřípadě pití. To, že se v poslední době klade důraz především na jeho duchovní rozměr, často končí tím, že se vlastně žádný půst nekoná.
Střídmost či zdrženlivost ve věcech, které nás zotročují (například nemírné sledování televize, počítačové hry, alkohol nebo jakýkoli druh závislosti) má veliký význam pro svobodu člověka. Taková zdrženlivost je vnímána jako léčebný prostředek duše i těla a cesta k vnitřnímu osvobození. Vede k hlubšímu poznání sebe sama, vlastních limitů a ukáže, na čem jsem v životě vlastně závislý.
Co když ale taková zdrženlivost – ať už od jídla nebo jiných věcí – způsobí, že ten, který se postí, je podrážděný a nepříjemný svému okolí? Má takový půst smysl?
Často slýchám, že je lepší se nepostit a být laskavý, než se postit a být protivný ke všem kolem sebe. Něco na tom je. To, že se postíme, nás neosvobozuje od největšího přikázání lásky, ba naopak. A my bychom měli na prvním místě dbát na to, abychom byli lidmi lásky. V padesáté osmé kapitole knihy proroka Izaiáše čteme, že pravý půst nespočívá v tom, že se člověk navenek pokořuje, ale že je milosrdný k druhým a nezavírá srdce před potřebnými. Na druhou stranu je třeba říci, že kdo se brání špatné náladě jen tím, že se dobře nají a napije, nikdy nenajde pravou příčinu své náladovosti a nemůže se změnit. Jen když na čas odložím všechna svá náhražková uspokojení, poznám o sobě pravdu a mohu se sebou něco vážně dělat. Jinak to zlé a nevědomé ve mně bude sílit a jednou v daleko větší míře vyjde napovrch. Je to právě půst, který nám pomáhá odkrýt to, co nás zevnitř ohrožuje. Ale nejen to: je-li spojen s opravdovou modlitbou, pak Boží milost člověka skutečně proměňuje a zjemňuje. Po několika dnech takového postu je i tvář člověka zvláštně prozářená a zklidněná, a to je obraz nového pokoje v srdci.
Jak se tedy správně postit?
V postu je velmi důležitá naše motivace. Ježíš upozorňuje, že nemáme nic dělat jen z ohledu na uznání od lidí a pro vlastní prospěch. Farizeovi v evangeliu posloužil půst jen k posílení jeho pýchy a namyšlenosti, což ovšem nebyla chyba postu, ale postoje. Správně se postí ten, kdo se pro to rozhodl svobodně, bez postranních úmyslů a zachovává určitou míru rozumnosti a zodpovědnosti ke svému zdraví. Je velmi důležité, abychom půst prožívali nejen ve spojení s modlitbou, ale také se vztahem k druhým lidem. Tradičně půst, modlitba a milosrdenství patří nedílně k sobě. Například v Itálii v době postní lidé v kostele sbírají potraviny, které se postem ušetří, aby je pak rozdali chudým rodinám. V klášterech oddělí peníze, ušetřené v den postu, na dobročinný účel. Podle učení církevních otců je půst duší modlitby a modlitba duší postu. Půst sám pak nevydá plody, není-li zavlažován milosrdenstvím. To však musím projevovat nejen k druhým, ale i k sobě. Proto je důležité, aby moje rozhodnutí pro půst nemělo příchuť sebetrestání, ale bylo uděláno s radostí.
